Minulý týden jsme absolvovali pětidenní trénink pro čerstvé EVSery
v Chorvatsku. Neměla jsem od toho žádný velký očekávání, čekala jsem
teorii na téma EVS a spíš nudu, ale těšila jsem se, že potkáme další
dobrovolníky. Celkově to naprosto předčilo moje očekávání! Program byl
propracovanej a přínosnej, ubytování a jídlo luxusní, k dispozici bazén a
jako bonus skvělá banda 20 lidí z různých koutů Evropy.
No, ale nemám v plánu vám popisovat co jsme kterej den dělali,
jedli a pili (to byste mi moc záviděli: ), ale spíš se podělit o dojmy a
myšlenky, který jsem si zapsala už v průběhu tréninku, bezprostředně po
workshopech, kde jsme se těmhle věcem
věnovali.
Proud to be a volunteer!
Uvědomila jsem si, jak obrovskou hodnotu má dobrovolnictví a jak jsem
hrdá na to, že jsem toho součástí.
Být obklopená lidma, kteří jsou všichni dobrovolníci mi umožnilo
uvědomit si jaká síla v tom je. A možná si říkáte "Joo, chodím si
odpoledne hrát s dětma, co z toho?" Blbý je to, že tady ty různý
volnočasový aktivity jsou často hodně podceňovaný a braný jako něco, co lidi
dělají pro zábavu, což se nějak úplně nedá spojit s tím, že by to mohlo
mít nějakej velkej význam.
A přitom tohle jsou věci, který mají vliv a dopad. Proč? Lidi dělají
něco, protože je to baví, protože to chtějí dělat a ne proto, že jsou za to
placení a proto musí. A tím pádem to má obrovskej potenciál, protože je v tom
to osobní zapojení a chuť to dělat.
Pro mě samotnou je to hodně o tom, uvědomit si, co je vlastně
dobrovolnictví. Na první pohled se to zdá jasný, ale když se nad tím trochu
zamyslíte, tak to není úplně jednoduchý definovat. Pro mě je dobrovolnictví
spojené s tím, že je to něco bez finanční odměny, co by mělo být
orientované na druhé, nesobecky.
Je potom dobrovolná práce když tady v Chorvatsku dostávám grant a tím
pádem i nějaké peníze? Nakolik to, co děláme dobrovolně, děláme opravdu pro
ostatní a nakolik to děláme pro sebe?
Ano, třeba oddíl jsem vedla, protože mě bavilo jezdit na výlety a
protože jsem měla ráda lidi, kteří v oddíle byli, takže jo, sobecká orientace
na vlastní zájmy v tom je určitě. Stejně tak jako ISC, nebo m2m nebo cokoliv
jinýho. Ale to se nemusí vylučovat s tím, že zároven dělám něco pro ostatní.
Definice dobrovolnictví podle OSN to podle mě dobře vyjasňuje:
1) Aktivita není vykonávaná primárně z finančních důvodů, ale
pokrytí výdajů a případně drobná odměna je povolena.
2) Svobodná vůle k vykonávání činnosti
3) Činnost by měla přinášet užitek hlavně druhým, i když je uznáno, že
dobrovolnictví přináší užitek i dobrovolníkovi samotnému.
Anglická verze tu, českou jsem nenašla, tak omluvte můj kostrbatý
překlad: )
Na téma dobrovolnictví jsme měli jeden tématický blok a kromě teorie
jsme se bavili o tom co kdo dělá a byla jsem dost ohromená pestrostí. Pár
příkladů pro představu: Turek co v rámci klubu fotbalovejch fanoušků chodí
sázet stromy a za pacientama do nemocnice, Arménka Veronika, která byla
součástí organizace proti týrání vězňů, Španělka, která s kamarádama zorganizovala
vánoční akci pro seniory (hudba, přáníčka, cukroví,atd.)...to prostě může být úplně
cokoliv a není to nijak náročný. A pravdou je, že to má význam. Dobrovolnictví
má vliv co se ekonomie týče, stejně jako se odráží v tématech lidských
práv, sociální inkluze, neformálního vzdělávání, ochrany prostředí a mnohých
dalších. No víc se do toho pouštět nebudu, pokud by vás zajímalo víc teorie,
ráda vás nasměruju.
A co děláte vy? Ještě nic? A není čas začít? Vřele doporučuju: )
Učení jako permanentní
proces
EVS má mít kromě dobrovolnictví taky významný vzdělávací a
seberozvojový aspekt. Hodně se pracuje s tématem stanovování si cílů,
sebereflexe vlastního rozvoje, definování konkrétních zlepšení
v konkrétních kompetencích, vytváření „learning plans“, atd. Ze začátku mě
to občas otravovalo (protože v Syncru s tím pracujeme opravdu hodně),
ale postupně zjišťuju, že to opravdu má dopad a smysl. Mám pocit, že jsem
v permanentním procesu sebereflexe nad tím co dělám, proč to dělám a co
z toho o sobě můžu zjistit. Nikdy jsem neměla tak intenzivní pocit, že se
prakticky pořád něco učím a mám prostor učit se v každé situaci, pokud jsem si
schopná pro to vytvořit podmínky a být tomu otevřená. A tím, že si oblasti a
témata, kterým se chci věnovat, nastavuju sama, mám opravdu možnost dělat to,
co považuju za přínosný, takže to má daleko do školních studií. Možná nechápete
co tím myslím, že? Já mám sama trochu problém to popsat, tak to snad nevyzní
moc zmateně. Tak například anglicky umím a jsem si v tom hodně jistá. Jsem ale
taky schopná mluvit jednoduše a srozumitelně tak, aby mi rozuměli lidi co mají
horší angličtinu? A nebo jsou situace a aktivity, který už jsem zažila a znám a
moje tendence je říct si, "aaa, to už znám, to vím jak bude, to je
nuda" ale uvědomila jsem si, že to tak nikdy není a že vždycky je prostor
něco si z toho vzít, jiný podmínky, jiní lidi, jinej úhel pohledu...jenom
tomu musí být člověk otevřenej.
No, ráda si o tom s váma víc povykládám osobně, když to po sobě
čtu, tak si úplně nejsem jistá, jestli srozumitelně formuluju to, co chci: )
Interkulturalita
Další téma, u kterýho jsem nejdřív měla pocit, že už jsem přednášky
slyšela stopadesátkrát, že jsem v zahraničí byla hodněkrát a že mě na tom nemá
co překvapit. Opak je pravdou. I tohle teď víc vnímám jak permanentní proces,
kterej probíhá na spoustě úrovní. Člověk si třeba říká, joo, byla jsem rok ve
Francii, umím jazyk, vím, že jí sýry a pijou víno, atd. Ale pořád je toho
tolik, čemu nerozumím. Proč dělají některý věci tak jak je dělají? Jaký to má
důvody? Kde to pramení?
To samý s tématem kulturního šoku, oblíbeným výrazem používaným
v kontextu jakýchkoliv mezinárodních výměn a studií. Před odjezdem jsme o tom mluvily s mojí
koordinátorkou a já jsem říkala, že je to v pohodě, že s tím problém nemám,
žila jsem na různejch místech a vím co čekat. Tak tahle fáze se prý oficiálně
jmenuje denial/popření a je to jedna z etnocentrických reakcí na kulturní
rozdíly.
Uvědomila jsem si, že takovýhle témata dostávají mnohem reálnější
kontext ve chvíli, kdy je člověk v nové zemi a je pohromadě s lidma ze spousty
dalších států, protože ty perspektivy a pestrost pohledů na tu samou věc jsou
opravdu různorodý a nikdy mě nepřestanou překvapovat. A všechna ta teorie o
multikulturalitě se najednou ukazuje jako věc, která má reálnej prostor v
našich životech, i když jsme třeba lidi co umí jazyky, cestovali a mají pocit
"I have already seen it all". Protože pak třeba zjistíte, že spoustu
lidí udivuje, že si zouváte boty u dveří, že si při přání k narozeninám
třepete rukou a nebo že večeříte už v šest. Jsou to detaily, ale je toho
spousta a naučit se s tím fungovat a zbavit se typickýho „No jo, prostě
Španěl“, není jen tak.
...No, myslím, že by ze mě autoři EVS měli radost: ) A samotnou mě
překvapuje, jak intezivně a reálně prožívám témata, který mi vždycky přišly
spíš jako hromada teoretickejch blábolů. Ale je to tak a je to pro mě natolik
podstatný, že o tom i na blog píšu.
A stejně jako vždy, ocením vaše reakce, nápad,y postřehy, myšlenky a
dotazy: )