EVS training a co jsem si tam uvědomila

 

Minulý týden jsme absolvovali pětidenní trénink pro čerstvé EVSery v Chorvatsku. Neměla jsem od toho žádný velký očekávání, čekala jsem teorii na téma EVS a spíš nudu, ale těšila jsem se, že potkáme další dobrovolníky. Celkově to naprosto předčilo moje očekávání! Program byl propracovanej a přínosnej, ubytování a jídlo luxusní, k dispozici bazén a jako bonus skvělá banda 20 lidí z různých koutů Evropy.

No, ale nemám v plánu vám popisovat co jsme kterej den dělali, jedli a pili (to byste mi moc záviděli: ), ale spíš se podělit o dojmy a myšlenky, který jsem si zapsala už v průběhu tréninku, bezprostředně po workshopech, kde jsme  se těmhle věcem věnovali.

Proud to be a volunteer!

Uvědomila jsem si, jak obrovskou hodnotu má dobrovolnictví a jak jsem hrdá na to, že jsem toho součástí.

Být obklopená lidma, kteří jsou všichni dobrovolníci mi umožnilo uvědomit si jaká síla v tom je. A možná si říkáte "Joo, chodím si odpoledne hrát s dětma, co z toho?" Blbý je to, že tady ty různý volnočasový aktivity jsou často hodně podceňovaný a braný jako něco, co lidi dělají pro zábavu, což se nějak úplně nedá spojit s tím, že by to mohlo mít nějakej velkej význam.

A přitom tohle jsou věci, který mají vliv a dopad. Proč? Lidi dělají něco, protože je to baví, protože to chtějí dělat a ne proto, že jsou za to placení a proto musí. A tím pádem to má obrovskej potenciál, protože je v tom to osobní zapojení a chuť to dělat.

Pro mě samotnou je to hodně o tom, uvědomit si, co je vlastně dobrovolnictví. Na první pohled se to zdá jasný, ale když se nad tím trochu zamyslíte, tak to není úplně jednoduchý definovat. Pro mě je dobrovolnictví spojené s tím, že je to něco bez finanční odměny, co by mělo být orientované na druhé, nesobecky.

Je potom dobrovolná práce když tady v Chorvatsku dostávám grant a tím pádem i nějaké peníze? Nakolik to, co děláme dobrovolně, děláme opravdu pro ostatní a nakolik to děláme pro sebe?

Ano, třeba oddíl jsem vedla, protože mě bavilo jezdit na výlety a protože jsem měla ráda lidi, kteří v oddíle byli, takže jo, sobecká orientace na vlastní zájmy v tom je určitě. Stejně tak jako ISC, nebo m2m nebo cokoliv jinýho. Ale to se nemusí vylučovat s tím, že zároven dělám něco pro ostatní.

Definice dobrovolnictví podle OSN to podle mě dobře vyjasňuje:

1) Aktivita není vykonávaná primárně z finančních důvodů, ale pokrytí výdajů a případně drobná odměna je povolena.

2) Svobodná vůle k vykonávání činnosti

3) Činnost by měla přinášet užitek hlavně druhým, i když je uznáno, že dobrovolnictví přináší užitek i dobrovolníkovi samotnému.

Anglická verze tu, českou jsem nenašla, tak omluvte můj kostrbatý překlad: )

http://eyv2011.europak-online.net/wp-content/uploads/2010/11/UN-definition-volunteering.pdf

Na téma dobrovolnictví jsme měli jeden tématický blok a kromě teorie jsme se bavili o tom co kdo dělá a byla jsem dost ohromená pestrostí. Pár příkladů pro představu: Turek co v rámci klubu fotbalovejch fanoušků chodí sázet stromy a za pacientama do nemocnice, Arménka Veronika, která byla součástí organizace proti týrání vězňů, Španělka, která s kamarádama zorganizovala vánoční akci pro seniory (hudba, přáníčka, cukroví,atd.)...to prostě může být úplně cokoliv a není to nijak náročný. A pravdou je, že to má význam. Dobrovolnictví má vliv co se ekonomie týče, stejně jako se odráží v tématech lidských práv, sociální inkluze, neformálního vzdělávání, ochrany prostředí a mnohých dalších. No víc se do toho pouštět nebudu, pokud by vás zajímalo víc teorie, ráda vás nasměruju.

A co děláte vy? Ještě nic? A není čas začít? Vřele doporučuju: )

Učení jako permanentní proces

EVS má mít kromě dobrovolnictví taky významný vzdělávací a seberozvojový aspekt. Hodně se pracuje s tématem stanovování si cílů, sebereflexe vlastního rozvoje, definování konkrétních zlepšení v konkrétních kompetencích, vytváření „learning plans“, atd. Ze začátku mě to občas otravovalo (protože v Syncru s tím pracujeme opravdu hodně), ale postupně zjišťuju, že to opravdu má dopad a smysl. Mám pocit, že jsem v permanentním procesu sebereflexe nad tím co dělám, proč to dělám a co z toho o sobě můžu zjistit. Nikdy jsem neměla tak intenzivní pocit, že se prakticky pořád něco učím a mám prostor učit se v každé situaci, pokud jsem si schopná pro to vytvořit podmínky a být tomu otevřená. A tím, že si oblasti a témata, kterým se chci věnovat, nastavuju sama, mám opravdu možnost dělat to, co považuju za přínosný, takže to má daleko do školních studií. Možná nechápete co tím myslím, že? Já mám sama trochu problém to popsat, tak to snad nevyzní moc zmateně. Tak například anglicky umím a jsem si v tom hodně jistá. Jsem ale taky schopná mluvit jednoduše a srozumitelně tak, aby mi rozuměli lidi co mají horší angličtinu? A nebo jsou situace a aktivity, který už jsem zažila a znám a moje tendence je říct si, "aaa, to už znám, to vím jak bude, to je nuda" ale uvědomila jsem si, že to tak nikdy není a že vždycky je prostor něco si z toho vzít, jiný podmínky, jiní lidi, jinej úhel pohledu...jenom tomu musí být člověk otevřenej.

No, ráda si o tom s váma víc povykládám osobně, když to po sobě čtu, tak si úplně nejsem jistá, jestli srozumitelně formuluju to, co chci: )

Interkulturalita

Další téma, u kterýho jsem nejdřív měla pocit, že už jsem přednášky slyšela stopadesátkrát, že jsem v zahraničí byla hodněkrát a že mě na tom nemá co překvapit. Opak je pravdou. I tohle teď víc vnímám jak permanentní proces, kterej probíhá na spoustě úrovní. Člověk si třeba říká, joo, byla jsem rok ve Francii, umím jazyk, vím, že jí sýry a pijou víno, atd. Ale pořád je toho tolik, čemu nerozumím. Proč dělají některý věci tak jak je dělají? Jaký to má důvody? Kde to pramení?

To samý s tématem kulturního šoku, oblíbeným výrazem používaným v kontextu jakýchkoliv mezinárodních výměn a studií.  Před odjezdem jsme o tom mluvily s mojí koordinátorkou a já jsem říkala, že je to v pohodě, že s tím problém nemám, žila jsem na různejch místech a vím co čekat. Tak tahle fáze se prý oficiálně jmenuje denial/popření a je to jedna z etnocentrických reakcí na kulturní rozdíly.

Uvědomila jsem si, že takovýhle témata dostávají mnohem reálnější kontext ve chvíli, kdy je člověk v nové zemi a je pohromadě s lidma ze spousty dalších států, protože ty perspektivy a pestrost pohledů na tu samou věc jsou opravdu různorodý a nikdy mě nepřestanou překvapovat. A všechna ta teorie o multikulturalitě se najednou ukazuje jako věc, která má reálnej prostor v našich životech, i když jsme třeba lidi co umí jazyky, cestovali a mají pocit "I have already seen it all". Protože pak třeba zjistíte, že spoustu lidí udivuje, že si zouváte boty u dveří, že si při přání k narozeninám třepete rukou a nebo že večeříte už v šest. Jsou to detaily, ale je toho spousta a naučit se s tím fungovat a zbavit se typickýho „No jo, prostě Španěl“, není jen tak.

...No, myslím, že by ze mě autoři EVS měli radost: ) A samotnou mě překvapuje, jak intezivně a reálně prožívám témata, který mi vždycky přišly spíš jako hromada teoretickejch blábolů. Ale je to tak a je to pro mě natolik podstatný, že o tom i na blog píšu.

A stejně jako vždy, ocením vaše reakce, nápad,y postřehy, myšlenky a dotazy: )